Festival Janáček a Luhačovice
Leoš Janáček
30. ročník Festivalu Janáček a Luhačovice se uskutečnil od 11. do 16.7.2023
Česká verze Deutsche Version English version

Recenze 30. ročníku festivalu




Festivalová mozaika

Blanka Hrubá

1. díl festivalové mozaiky Janáček a Luhačovice.

Plasticita v dynamice a průzračný zvuk Filharmonie Bohuslava Martinů

Luhačovický festival, který patří vedle toho ostravského a brněnského k nejvýraznějším moravským počinům, věnovaným osobě a dílu Leoše Janáčka, vstoupil letos do jubilejního 30. ročníku. V úterý 11. července, v první den svého oficiálního zahájení, proběhl úvodní slavnostní ceremoniál, po němž následoval večerní koncert tentokráte věnovaný dvěma nesmrtelným dílům české hudby – Dvořákově Novosvětské a Janáčkově Glagolské mši.

Oficiální otevření festivalu, jež hudebně rámovaly fanfáry z Janáčkovy Sinfonietty v podání Žesťové harmonie Zlín, se uskutečnilo za přítomnosti čestných hostů již tradičně v centru lázní u busty Leoše Janáčka, vytvořené českým realistickým sochařem Karlem Pokorným. Lázenští hosté se tímto aktem mají každoročně možnost přenést o zhruba sto let zpátky do doby, kdy v Luhačovicích Leoš Janáček pobýval a kde také tvořil. Iluzorní atmosféru „starých časů“ podpořila rovněž komentovaná vycházka luhačovického okrašlovacího spolku Calma, oděného do dobových kostýmů, který v rámci doprovodného programu „S Calmou za Janáčkem“ provedl návštěvníky lázněmi. Kulturu té v doby mohou zájemci po celý měsíc červenec vizuálně nasát také během výstavy „Luhačovice – prameny hudební inspirace“, představující na kolonádě osobnosti z českého hudebního světa s tímto městem spojené, a na výstavě „Příběhy krajiny a malířů Luhačovic“, realizované v ulici Dr. Veselého při příležitosti 150. výročí narození malíře Stanislava Lolka.

Večerní zahajovací koncert festivalu se díky krásnému počasí uskutečnil pod širým nebem na Lázeňském náměstí. Posluchači jistě přivítali, že slavnostní úvod byl letos věnován dvěma nadčasovým dílům české hudby – Symfonii č. 9 e moll Antonína Dvořáka Z Nového světa a Glagolské mši Leoše Janáčka. Jejich interpretace se instrumentálně ujala Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Leoše Svárovského, profesora na Katedře dirigování na pražské AMU, který patří k hlavním hostujícím dirigentům zlínské filharmonie. Pod jeho citlivým, ale zároveň velmi jasným a koncepčně promyšleným vedením s důrazem na vnitřní strukturu skladby hrál orchestr velmi koncentrovaně, zaujal plasticitou v dynamice i vyvážeností a provázaností jednotlivých sekcí. Po agogicky propracované první větě v Dvořákově Novosvětské hluboce zapůsobily lyrické pasáže Larga, kde mohl i díky zvukové technice vyznít průzračný zvuk orchestru stejně jako kantilénová instrumentální sóla. Skvěle se podařilo vystihnout rovněž lidovou odlehčenost třetí věty, s níž citlivě kontrastoval honosný závěr.

V druhé části koncertu se ke zlínské filharmonii připojili sólisté a Český filharmonický sbor Brno, aby společně přednesli Glagolskou mši - kantátu pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany. Její podstatnou část napsal Janáček během deštivého července 1926 právě v Luhačovicích v Augustiniánském domě a zakomponoval do ní neobvykle staroslověnský liturgický text v úpravě předního českého jazykovědce a slavisty Miloše Weingarta. V živelné zemitosti díla se i podle Janáčkových slov kromě specifičnosti slovanské kultury přímo odráží inspirace luhačovickou přírodou: „Vždyť vůně vlahých lesů luhačovských byla kadidlem. Chrám mi rostl v obří velikost lesa a rozklenutého nebe do dálek zamlžených… Svíce – vysoké jedle v lese a zažehnuty hvězdami...“

Český filharmonický sbor Brno, který tuto skladbu v nastudování Petra Fialy mnohokrát interpretoval, je v současné době v hudebním světě již pojmem, jehož zvuk budí uznání nejen u nás, ale i v zahraničí. Také zahajovacímu koncertu dodalo toto pěvecké těleso lesk, neboť v Glagolské mši uplatnilo své nepřehlédnutelné kvality – za všechny jmenujme dokonalou symbiózu, vyváženou barvu celku i jednotlivých hlasových skupin, interpretační šíři a objem. Také sólově se v kantátě představili přední čeští interpreti - sopranistka Pavla Vykopalová, altistka Marie Vrbová, tenorista Petr Levíček a basista Václav Jeřábek. Nechyběl ani královský nástroj varhany, jenž skvěle rozezněl v pověstném Postludiu Pravoslav Březík.

Luhačovický festival má za sebou impozantní zahájení prostřednictvím děl, která vznikala před zhruba sto lety a jež jsou nyní důstojnou kulturní pozvánkou do dalších dnů, v jejichž hudební atmosféře se společně s pozvolným lázeňským tempem můžeme alespoň na týden oddat pocitu, že Vančurův „konec starých časů“ do tohoto poklidného místa ještě nezavítal.

2. díl festivalové mozaiky Janáček a Luhačovice

Irvin Venyš a Komorní filharmonie Pardubice: Důstojný hold folklóru a bravurní interpretace

Ve středu 12. července vkročil slavnostní ročník luhačovického festivalu do druhého dne, zalitého sluncem a naplněného příslibem dalších zajímavých akcí. Na pořadu bylo totiž odpolední vystoupení kapely Ruky na dudy Mariana Friedla a večerní koncert v podání klarinetisty Irvina Venyše a Komorní filharmonie Pardubice s dirigentem Markem Štilcem.

Odpolední koncert kapely Ruky na dudy z Frenštátu pod Radhoštěm, realizovaný v rámci doprovodného programu luhačovického festivalu na Lázeňském náměstí, přiblížil místním hostům převážně archaickou podobu tradiční hudby z Beskyd a Javorníků, doplněnou o autorské kompozice. Do spontánního a podmanivého vystoupení „staré beskydské muzyky“ zařadil umělecký vedoucí Marian Friedl také krátké představení málo užívaných a někdy zcela zapomenutých hudebních nástrojů jako byly gajdy, fujarka či malý cimbál. Mistrovským způsobem přiblížili hudebníci také písně tzv. Hukvaldských Beskyd, jež zněly v kraji Janáčka a o kterých se sám skladatel s láskou vyjadřoval: „Jaká to lesklá barvitost ve sdružené hře houslí, gajd a cymbálu! Nízký tón huku sice hranatí souhru, v nejhorším ale případně umlčuje se huk. Na paterce hraje gajdoš tenkými hlásky zrovna o závod s housličkami. Hudec-primáš obaluje květnatě nápěv; kontráš, druhé housle, plní harmonicky a cymbál přikrývá nedušeným řinčením nápěvy, jako když večerní mlha, třpytící se zlatem zapadajícího slunce, horu za horou zahaluje.“

Večerní festivalový koncert se tentokráte přesunul do Lázeňského divadla, které svými menšími rozměry vytváří velmi úzký kontakt mezi hudebníky a posluchači. Tato intimita prostoru může být někdy i zrádná, každopádně Irvin Venyš, multižánrový interpret a jeden z nejvýraznějších současných českých klarinetistů, jenž společně s Komorní filharmonií Pardubice pod taktovkou Marka Štilce zahájil večer Koncertem pro klarinet a orchestr A dur Wolfganga Amadea Mozarta, si tuto situaci naopak užíval a bezvýhradně ji využil ve prospěch hudebního vystoupení. Od svého nástupu opanoval celý prostor divadla a jeho nástroj, který s prvními tóny jakoby roztáhl svá křídla, všechny posluchače zcela zahalil do měkkého zvukového proudu, který se nádherně třpytil ve vyšších polohách, zatímco v hlubinách se medově táhl.

Po druhém hudebním vstupu, který patřil pardubické filharmonii a jejímu podání 3. suity per archi ze Starých tanců a árií Ottorina Respighiho, přednesl Venyš brilantní skladbu Babadag pro klarinet a smyčce jedné z nejuznávanějších současných českých skladatelek Sylvie Bodorové, jež byla navíc koncertu osobně přítomna. V tomto živelném kuse se autorka podle svých vlastních slov inspirovala rumunským folklórem a strhujícím uměním lidových klarinetistů. Skladba získala název podle malého rumunského města Babadag, odkud pocházela řada romských muzikantů, na něž skladatelka narazila během svých pobytů na Slovensku a jejichž umění pak zrcadlila ve své skladbě. Irvin Venyš svou bravurní interpretací, kdy společně s filharmonií jakoby mimochodem roztáčel melodicko-rytmické škály do divokého reje, zcela potvrdil, že mu i tento styl tepe v krvi, neboť vedle tzv. klasické hudby vyrůstal na moravském a slovenském folklóru. Na luhačovickém festivalu tak vzdal zároveň důstojný hold Janáčkově zájmu o folklór a byl i jakousi reminiscencí na odpolední vystoupení „staré beskydské muzyky“ Mariana Friedla.

Po přestávce zařadila pardubická filharmonie ještě Symfonii A dur č. 29, jíž emočně nabitý večer opět navrátila do poklidného lázeňského rytmu. Komorní filharmonie Pardubice, vedená velmi prožitým a dynamickým gestem Marka Štilce, se na tomto koncertě představila jako důstojné těleso, které během představení zvládne sólově zachytit lehkost a zpěvnost Mozartovu, stejně jako velmi citlivě, v případě díla Babadag naproti tomu živelně doprovodit mistrovský sólový výkon. Kouzlo krásy tohoto koncertu s dominujícím malebným zvukem klarinetu tak na přítomné posluchače působilo stejně jako místní léčivé prameny.

 

3. díl festivalové mozaiky Janáček a Luhačovice

Smetanovo trio vzdalo v Luhačovicích hold Leoši Janáčkovi

Třetí den slavnostního ročníku luhačovického festivalu propojil filmové a hudební umění. V rámci odpoledního doplňkového programu měli ve čtvrtek 14. července návštěvníci možnost zhlédnout film Il Boemo režiséra Petra Václava, na nějž při večerním koncertu dobově navázalo Smetanovo trio.

Projekce historického filmu Il Boemo byla prozíravě naplánována na čtvrtek, kdy bylo rozehřáté lázeňské městečko zalito přívalem silného deště. V kině Elektra, kam se mohli před nepřízní počasí návštěvníci festivalu uchýlit, byl promítán životopisný film, inspirovaný postavou Josefa Myslivečka, význačného českého hudebního skladatele druhé poloviny 18. století, pobývajícího ve světovém centru opery, v Itálii.

Večerní koncert poté patřil komorní hudbě, která zněla v luhačovických lázních pravidelně od roku 1910 a má i na festivalovém programu své nezastupitelné místo. Pozvání letos přijalo Smetanovo trio, jež patří k nejprestižnějším současným českým souborům. Jeho členové - známý violoncellista Jan Páleníček (syn klavíristy Josefa Páleníčka, zakladatele souboru) se svou ženou, vynikající klavíristkou Jitkou Čechovou, a význačný houslista, dirigent a pedagog Jan Talich – jsou také významnými sólovými interprety, kteří v rámci tria navazují na ideál svých předchůdců. Soubor vystupuje často na zahraničních i tuzemských festivalových scénách, spolupracuje s předními dirigenty, má za sebou řadu nahrávek u domácích i zahraničních společností a za dobu svého působení získal velký počet prestižních ocenění. Za to nejčerstvější jmenujme cenu nadace Bohuslava Martinů z června roku 2022, jež udělila triu Pamětní medaili za vynikající tuzemskou a zahraniční prezentaci díla tohoto českého autora 20. století.

Pro koncert v Lázeňském divadle si umělci připravili skladby, reflektující jejich záměr vzdát hold tvorbě Leoše Janáčka, jehož jediné klavírní trio se bohužel nedochovalo. Na program zařadili klavírní díla ze tří uměleckých období. Koncert zahájili klasicistním Triem G dur „All‘ Ongarese“Josepha Haydna, následoval exkurz do hudby 20. století Klavírním triem C dur Bohuslava Martinů a po přestávce zaznělo grandiózní Klavírní trio a moll, op. 5, „Na paměť velkého umělce“ Petra Iljiče Čajkovského, jež patří ke klenotům romantické komorní tvorby.

Již úvodní Haydnovou skladbou se závěrečným Rondeau, inspirovaným skladatelovým dlouholetým pobytem v Uhrách ve službách knížete Esterházyho, přispěli hudebníci do folklórních reminiscencí festivalu. Zvuk tria byl od prvních tónů velmi soustředěný a kompaktní a jedno z nejhranějších Haydnových děl vystavěli hráči velmi systematicky od radostného a zpěvného Andante, přes barvitý dialog zvonivých houslí se sametovým zvukem violoncella v části Poco Adagio až do závěrečné gradace v cikánsky roztančeném Rondu all´Ongarese.

Dalším vstupem získalo prostor umění Bohuslava Martinů, jenž přispěl také do komorní tvorby svým osobitým novátorským pojetím hudební řeči. Ve své vrcholné komorní skladbě Klavírním triu C dur H. 332, jež díky své rozsáhlosti nese název Grand trio, spojuje inspiraci zpěvností a rytmičností moravských lidových písní se soudobými hudebními prostředky. Do zdánlivé bezproblematičnosti tóniny C dur je již v první větě zahaleno zachmuřené, chromaticky propracované téma, kombinované se zpěvnější, synkopicky vystavěnou melodií s lidovým nádechem. Smetanovo trio, jež v interpretaci tohoto díla plynule přechází mezi zvukovými nuancemi největší intimity až po orchestrální šíři, vystihlo bravurně atmosféru této skladby, v níž vnímá jejího autora „jako to naivní dítě, které se občas vrací ve všech jeho dílech.“

Po přestávce vyústil koncert ve vrcholné dílo komorní hudby 19. století Petra Iljiče Čajkovského Klavírní trio a moll, op. 5 „Na paměť velkého umělce“. Tento skvost, jenž se přes původní skladatelovu zdrženlivost vůči formě klavírního tria rozrostl v rozmezí let 1881-82 do padesátiminutové skladby, dedikoval autor svému příteli a příznivci Nikolaji Rubinštejnovi. Dvouvětá skladba s dalším vnitřním členěním je uvedena elegickou melodií, jež se v průběhu několikrát navrací, aby zazněla na závěr druhé variační věty ve formě jakéhosi smutečního pochodu. Klavírnímu partu, který je v tomto díle dominantní a svou brilantností by vynikl i jako součást klavírního koncertu, dodala Jitka Čechová lesk a patřičnou výrazovou nosnost.

I přes prohřáté ovzduší Lázeňského divadla, kterému museli odolávat nejen hráči, ale i jejich nástroje, zvládlo trio svůj náročný program bravurně. Zužitkovali v něm všechny své kvality nejen sólové, ale předvedli také dokonalou souhru, jež se vyznačovala vyváženou, technicky přesnou a přitom temperamentní, místy až živelnou interpretací. Za jeho projev ho publikum oprávněně odměnilo aplausem ve stoje, kterým si vyžádalo přídavek v podobě excelentního podání volné věty z Tria c moll Josefa Suka a páté Dumky Antonína Dvořáka.

4. díl festivalové mozaiky Janáček a Luhačovice

Luhačovická symbióza českého sólisty a slovenského orchestru v duchu slovanského salonu

Páteční festivalový program pokračoval v duchu setkáváním tradic a kultur. Doprovodný program zpestřila open air akce - vystoupení dětského folklorního souboru Děcka z Kunovic, v Lázeňském divadle pak publikum přivítalo slovenské těleso Slovak Sinfonietta, jež se pro tento večer propojilo s violoncellistou Petrem Nouzovským.

Dětská energie a nadšení ovládly v pátek 14. 7. odpolední doprovodný program luhačovického festivalu. Akce Tvořivé dílničky pro děti, kde se mohli malí návštěvníci seznámit se strážnickým modrotiskem či starými řemesly Valašska, doplňovala pětidenní festivalový hudebně výtvarný workshop Dobrodružství s Bystrouškou. V něm děti putovaly pod vedením Lenky Psotové a Jitky Dulíkové-Gottfriedové za hudbou, přírodou, architekturou a osobnostmi Luhačovic a byly zároveň motivovány k péči o kulturní hodnoty a ochranu přírody. V 16 hodin poté na Lázeňském náměstí okouzlilo návštěvníky vystoupení Folklorního soubor Děcka z Kunovic a jeho hostů, taneční složky Folklórního souboru Kunovjan, dramaturgicky velmi prokomponovaným programem s názvem Janáček: Perličky života.

Na večerní koncert byl do Lázeňského divadla pozván slovenský orchestr Slovak Sinfonietta, který se hudebně propojil s uměním českého violoncellisty Petra Nouzovského. Pořadatelé tak připomněli záměr doktora Veselého, prvního ředitele nové luhačovické lázeňské akciové společnosti, aby se Luhačovice staly "slovanským salónem", místem setkávání osobností české, moravské a slovenské kultury. Žilinský orchestr se pod energickým dirigentským gestem Adama Sedlického ujal úvodu koncertu a přednesl třívětou Symfonii D dur Josefa Myslivečka. Tato durová skladba, jež společně s dalšími pěti Myslivečkovými symfoniemi vyšla roku 1772 v Londýně pod názvem Six ouvertures, patřila ve své době k velmi oblíbeným dílům, neboť se vyznačovala jiskrnou melodickou invencí, byla skvěle kompozičně zvládnutá, příjemná na poslech a plná neotřelých nápadů. I dnes představuje ideální hudbu do lázeňského prostředí, jež má v lázních pomoci vracet hostům radost ze života.

Druhý vstup byl věnován Koncertu D dur pro violoncello a orchestrJosepha Haydna, stěžejnímu opusu violoncellové literatury. Sólově se v něm představil Petr Nouzovský, jeden z nejlepších evropských violoncellistů své generace, jenž má na kontě řadu orchestrálních a recitálových koncertů po celém světě. V Haydnově díle z 60. let 18. století, jež patří k nejkrásnějším virtuózním violoncellovým koncertům, dostal prostor plně rozeznít všechny zvukové možnosti svého nástroje tak, jak je pro něj typické. Za citlivého doprovodu žilinského orchestru kouzelně rozezpíval violoncello energickou hrou s důrazem na dokonalou artikulaci a s velkým smyslem pro zpěvné klenutí kantilény. Svým uměním publikum hluboce oslovil, takže není divu, že si bouřlivým potleskem vyžádalo přídavek, který Nouzovský splnil skladbou Gigue z 3. Suity C dur J. S. Bacha.

Přestávka dala prostor pro nádech před dalším krásným programem, jenž byl už v samostatné režii Slovak Sinfonietty, jediného slovenského orchestru „mozartovského typu“, který si vydobyl své renomé i v zahraničí. Věnoval ji dvěma suitám. Nejprve zazněla Suita pro smyčce, první orchestrální skladbou Leoše Janáčka, kterou napsal ještě před svým studiem na lipské konzervatoři. V šesti větách, jež jsou spíš experimentem s intencí taneční suity, reflektuje Janáček hudební podněty, kterými byl v té době obklopen. Ve zvuku Slovak Sinfonietty, jež provedla tuto skladbu s velkým nasazením, se zaskvělo vynikající violoncellové sólo v podání koncertní mistryně Júlie Veselé.

Na závěr koncertu byla zařazena Suita Svatého Pavla pro smyčcový orchestr Gustava Holsta, s nímž se Leoš Janáček dokonce osobně setkal v Praze v roce 1928. Efektní skladba, kterou Holst složil pro dívčí školu sv. Pavla v Londýně, byla pravým završením celého programu. Slovak Sinfonietta v ní získala možnost představit všechen svůj um – od schopnosti vyjádřit všechny dynamické nuance, po působivé akcenty, dokonalou zvukovou provázanost celého orchestru, a skvěle vytvořila prostor také pro jiskrné provedení houslového sóla koncertním mistrem Róbertem Kopelmanem.

Znamenité Holstovo dílo, protkané lidovými motivy, jež vyústily ve svěžím Finále do nosného tématu irského lidového tance dargasonu, skvěle korespondovalo s náplní festivalu, jenž odráží pestrý lázeňský život na proměnádě, jak to vyjádřil sám Janáček: Jako byste slyšeli tlumený šum obrovského orchestru, z něhož jen sólové nástroje tu vtipnou, tu lkavou, tu bolem trhanou melodii života prozrazují. Jen škoda, že tak mimochodem jen zaslechnete úryvky melodií, z kterých hádáte na průběh epizod životních...

5. díl festivalové mozaiky Janáček a Luhačovice.

Okouzlující finále plné hudebního bohatství: Collegium Marianum oslavilo barokní dědictví na Festivalu Janáček a Luhačovice.

Festival Janáček a Luhačovice hudebně završil v sobotu 15.7. koncert Boemo Virtuoso v podání souboru Collegium Marianum, kterému předcházel pořad Janáčkova klavírní tvorba s Janem Jiraským.

Lázeňské divadlo v sobotu odpoledne naposledy rozezněl v rámci letošního ročníku festivalu zvuk klavíru. Tentokrát za něj zasedl klavírista Jan Jiraský, významný český klavírní interpret a vedoucí Katedry klavírní interpretace na JAMU v Brně, který slovem i živě interpretovanou hudbou provedl posluchače v rámci pořadu vývojem a inspiračními zdroji Janáčkova klavírního díla od jeho prvotin z období lipských studií (Zdenčiny variace) až po klavírní skladbu Vzpomínka, jež vznikla několik měsíců před skladatelovou smrtí.

Slavnostní ukončení festivalu poté následovalo v Kostele Svaté Rodiny, v němž vystoupil soubor Collegium Marianum, jenž se pod vedením flétnistky Jany Semerádové zaměřuje na znovuoživování hudby českých a evropských skladatelů 17. a 18. století. Pro luhačovický festival si připravil program Boemo Virtuoso, přibližující hudbu skladatelů, působících ve službách hraběte Morzina, jeho vyhlášený orchestr a hudební život v barokní Praze.

Během slavnostního večera zazněly dva koncerty Františka Jiránka, konkrétně Concerto D dur pro flétnu, smyčce a continuo a Concerto g moll pro fagot, smyčce a basso continuo. Další skladatelé, zařazení do programu, jež byli provázáni s Morzinovým palácem, byli Jan Josef Ignác Brentner a jeho Concerto G dur No. IV „Vigil Nocturnus“ ze sbírky „Horae Pomeridianae“, zahrnující světskou hudbu určenou pro pobavení šlechty, duchovenstva a měšťanů, Giuseppe Antonio Brescianello a jeho Chaconne a 6, inspirovaná francouzským stylem, a Antonín Reichenauer s Triosonatou in D major, ve které se zaskvěl především um Lenky Torgesen, hráčky na barokní housle a koncertní mistryně. Rámec těmto skladbám tvořila dvě díla Antonia Vivaldiho, který silně ovlivnil hudbu tehdejší Prahy, a to Sinfonia g moll a závěrečné oblíbené Concerto g moll „La notte“.

Vivaldiho, jehož hudba byla v té době velmi oblíbená, jmenoval hrabě Morzin svým „Maestrem di Musica in Italia,“ protože se mu tohoto obdivovaného skladatele nepodařilo získat pro jeho kapelu v Praze. Z toho důvodu vyslal hrabě do Itálie Františka Jiránka, aby se naučil komponovat hudbu podle Vivaldiho vzoru. Nejviditelněji můžeme jeho vliv vystopovat v Jiránkově fagotových koncertech, které byly stejně jako řada Vivaldiho fagotových koncertů věnovány skvělému instrumentalistovi Morzinovy kapely Antonu Möserovi. Concerto g moll pro fagot, smyčce a basso continuo, jež bylo v programu zařazeno do druhé poloviny, zaznělo v podání Ondřeje Šindeláře, člena České filharmonie, který v tomto díle představil posluchačům všechny technické a barevné možnosti svého nástroje. Vivaldiho vliv nezapře ani Jiránkův flétnový koncert, jehož interpretace se bravurně ujala umělecká vedoucí souboru Jana Semerádová.

V koncertu Antonia Vivaldiho g moll „La notte“ (noc) pak oba nástroje spojily své síly jako velké a malé strašidlo, aby společně s celým ansámblem, složeným z vynikajících hráčů, působících i sólově, vylíčily děsivý příběh spáče v benátském paláci, který je náhle probuzen přízraky s chrastícími řetězy a vlajícími rouchy. Ty ho začnou v dramatickém instrumentálním podání pronásledovat, a teprve až znovu po divokém úprku vyčerpáním usne, vytratí se pomalu do nicoty. Po této závěrečné skladbě, jejíž poslední část zopakoval soubor ještě jako přídavek, vypustilo Collegium Marianum návštěvníky do noci, která vytvořila laskavý prostor pro doznívání zážitků z celého letošního luhačovického festivalu.









Festival v Luhačoviciach opäť zabodoval

Vladimír Blaho

Festival Janáček a Luhačovice, ktorého jubilejný tridsiaty ročník sa práve skončil (prebiehal v dňoch 11. -15. 7.), nie je stretávkou milovníkov Janáčkovej hudby. Jeho organizátori však šikovne využili blízky vzťah skladateľa k týmto malebným kúpeľom, a tak spolu s jeho tvorbou prezentujú priaznivcom vážnej hudby a kúpeľným hosťom koncerty aj ďalších hudobných velikánov. Festival už dávnejšie prekročil rámec lokálneho významu a platilo to aj tentoraz. Problémom tohto ročníka nebola dramaturgia, umelecká úroveň účinkujúcich ani nedostatok divákov. Práve naopak. Isté problémy však spôsobovalo horúce počasie, ktoré trápilo tak umelcov na javisku ako divákov. Výsledný dojem však bol napriek tomu vysoko pozitívny. Otvárací koncert na kúpeľnom námestí a záverečný v kostole Sv. rodiny preklenuli štyri podujatia v kúpeľnom divadle. V ňom v prvých dekádach minulého storočia vystupovala aj Jeřábkova divadelná spoločnosť, z ktorej neskôr vzniklo Slovenské národné divadlo. Luhačovické divadlo umožňuje vzhľadom na svoje javiskové priestory ideálne podmienky pre menšie komorné zoskupenia.  V tomto ročníku k trom koncertom pribudol program klaviristu Jana Jiráskeho, ktorý nielenže prezentoval málo známe klavírne Janáčkove skladby, ale ich aj odborne ( časovo mierne predimenzovane) komentoval a zasväcoval publikum do tajov skladateľovej tvorby. Poďme však k tomu podstatnému.

Dramaturgia

Na festivale odzneli kompozície z období baroka a klasicizmu (Mozart, Haydn), ktoré najviac žičili komornej tvorbe, ale v programe bol zastúpený aj romantizmus (skvelým Čajkovského klavírnym triom a Dvořákom), ale aj tvorba 20. storočia (talianska, anglická a česká). Pri inom hľadisku môžeme konštatovať, že poslucháči mohli načúvať symfóniám, koncertom pre sólový nástroj, omši i menším sláčikovým skladbám. Alebo inak: počuli sme vrcholné diela skladateľov (Dvořákova Novosvetská symfónia, Janáčkova Glagolská omša, prípadne Vivaldiho Concerto La Notte) ale aj skladby menej známe. Išlo o pražských skladateľov Morsiniho barokového orchestra z prvej polovice 18. storočia, „ nadľahčenú“ Holstovu skladbu pre študentov jeho školy z roku 1912, Janáčkovu Suitu pre sláčiky, ktorú skomponoval ako 23-ročný, Babadag súčasnej českej skladateľky Sylvie Bodorovej čerpajúcu z balkánskeho rómskeho folklóru (z roku 2010) i spomínaného „klavírneho“ Janáčka.

Interpretácia

Novosvetskú symfóniu spolu s Glagolskou omšou na námestí (11.7.) spoľahlivo zahrala Filharmónia Bohuslava Martinu zo Zlína so skúseným dirigentom Leošom Svarovským dokazujúc, že aj mnohokrát počuté stále dokáže zaujať a Dvořákova posledná symfónia je toho názorným príkladom. V Janáčkovej omši výsledný dojem umocnil Český filharmonický zbor Brno Petra Fialu a kvarteto českých vokalistov. Z nich výborným dojmom pôsobila sopranistka Pavla Vykopalová, najťažší vokálny part zvládol tenorista Petr Levíček. Krásny hlas altistky Marie Vrbovej mal málo príležitostí prejaviť svoje kvality a u basistu Václava Jeřábka rovnejší tón naznačoval, že mu je blízka „staršia“ tvorba. Vstup do festivalu bol teda impozantný.

Z programu Komornej filharmónie z Pardubíc (12. 7., dirigent Marek Štilec) najviac zaujal Koncert A dur pre klarinet s bravúrnym výkonom mladého klarinetistu Irvina Venyša. V Respighiho 3. suite z jeho Starých tancov a árií dokázal orchester evokovať hudobný svet vzdialenej minulosti, pri čom som si uvedomil, že populárny filmový skladateľ Nino Rota sa pri hudbe k Zeffirelliho filmu Romeo a Júlia vzdialene nechal inšpirovať hudbou svojho o generácie staršieho krajana známeho svojimi symfonickými básňami o Ríme..

Vrcholným zážitkom (13.7.) bol koncert pražského Smetanovho tria, ktorého traja členovia (klaviristka Jitka Čechová, huslista Jan Talich a violončelista Jan Páleníček) ohurovali technikou i zmyslom pre štýl v troch rôznych klavírnych triach Josefa Haydna , Bohuslava Martinů a P. I. Čajkovského. Práve v tom poslednom bolo úžasné sledovať ich hru tak v pasážach pateticko-oslavných, ako lyrických až po mimoriadne pôsobivý záver v štýle panychídy. Nadšené publikum si vyžiadalo aj prídavky z bohatej studnice českej hudby (Suk, Dvořák).

ŠKO Żilina uvádzaný pod názvom Slovak Symfonietta (14.7.) väčšou početnosťou hráčov síce mierne neladil s akustikou sály, ale pod vedením Adama Sedlického hral precízne, pričom v Haydnovom Koncerte D dur pre violončelo medzinárodne ostrieľaný Petr Nouzovský potvrdil svoju povesť.

Barokové koncerty v chráme vždy patria na festivale k tým najaktraktívnejším. Tentoraz (15. 7.) prestížne teleso Collegium Marianum začalo i končilo koncert Antoniom Vivaldim. Medzi tým sme počuli týmto barokovým velikánom ovplyvnených pražských skladateľov, ako boli František Jiránek, Josef Ignác Brentner a Antonín Reichenauer. Z deviatich členov slávneho pražského zoskupenia spomeňme aspoň flautistku Janu Semerákovú, fagotistu Ondřeja Šindelářa a huslistku Lenku Torgersen.

Atmosféra festivalu

Návštevnosť všetkých koncertov bola príkladná a dokumentujúca, že festivalové publikum hudbe rozumie a má ju rado. K atmosfére festivalu prispievajú aj tradičné sprievodné akcie. Napríklad deň pred večerným koncertom uvádzajúcim aj symfóniu Josefa Myslivečka, mohli účastníci festivalu navštíviť v miestnom kine „čerstvý“ film o tomto slávnom skladateľovi, ktorého v Taliansku volali Il divino boemo (božský Čech). V sále prameňa Vincentka bola k dispozícii výstava fotografií z Janáčkových luhačovských pobytov a ciest po Čechách i návšteve Anglicka. Na kúpeľnej kolonáde zasa veľké fotografie s textom prezentovali významné hudobné osobnosti, ktoré mali istý vzťah k Luhačoviciam. Popri skladateľoch, huslistovi Jánovi Kubelikovi sme tam zaregistrovali aj s Janáčkom späté operné speváčky. Gabriela Horváthová bola jeho prvou Kostelníčkou, Maria Calma sa zaslúžila o presadenia sa majstra v Prahe a Kamila Urválková sa stala jeho múzou. Na záver zostáva poďakovať sa tímu organizátorov na čele s Milenou Hrbáčovou, ktorej zápal a nadšenie sprevádzajú tento festival už tri desaťročia. V Luhačoviciach aj toto leto liečila nielen minerálna voda a liečebné procedúry, ale aj kvalitná hudba a krásy prírody i architektúry.









Festival Janáček a Luhačovice, 30. ročník

Jozef Červenka

Začal sa hudobný festival Janáček Luhačovice

V malebnom prostredí moravských kúpeľov Luhačovice sa už 30 rokov v lete koná rozsahom síce neveľký, no pozoruhodne kvalitný hudobný festival Janáček a Luhačovice. Má to logický dôvod – Leoš Janáček bol v tunajších kúpeľoch častým hosťom, navštívil ich 25-krát. Mnohé jeho skladby vznikli práve tu a priamo na luhačovickom Lázeňskom námestí sa odohráva dej jeho opery Osud. V dramaturgii podujatia samozrejme nesmú chýbať diela moravského génia, ďalších významných českých skladateľov i veľké svetové mená. Medzi účinkujúcimi sa pravidelne objavuje česká a slovenská interpretačná špička.

Jubilejný 30. ročník festivalu slávnostne zahájila 11. júla 2023 za účasti čestných hostí Žesťová harmonie Zlín. Komorné združenie je zložené z prvých hráčov zlínskej Filharmonie Bohuslava Martinů. Na otvorení festivalu pri buste Leoša Janáčka od sochára Karla Pokorného pred Lázeňským divadlom súbor predniesol úvodné a záverečné fanfáry zo skladateľovej Sinfonietty a odzneli príhovory organizátorov i patrónov festivalu.

Úvodný koncert sa konal priamo v exteriéri luhačovického Lázeňského námestia. Dramaturgia podujatia zvolila kombináciu dvoch ikonických skladieb, populárnu 9. symfóniu Z Nového sveta Antonína Dvořáka a zásadné dielo „domáceho“ skladateľa Leoša Janáčka Glagolskú omšu.

Dvořákova „Novosvetská“ je symfóniou vrcholného skladateľského majstrovstva, v ktorej sú forma i obsah v dokonalom vyvážení a jej štvorčasťová štruktúra je vystavaná so suverénnou architektonickou zdatnosťou. Jej mimoriadna sugestivita spočíva vo výnimočnej spevnosti jednotlivých tém a prácou s ich reminiscenciami, tradičnej prehľadnej schéme, temperamente a vyvážení všetkých týchto súčastí. Koncepcia dirigenta Leoša Svárovského vychádzala práve z podpory spomínaných vlastností. Dlhoročná skúsenosť s dielom mu umožnila dirigovať spamäti a prejavila sa suverénnou, prehľadnou a uvoľnenou gestikou. Dirigent to pri tejto symfónii nemá ľahké, aj priemerne skúsený poslucháč ju má napočúvanú v množstve interpretácií. Leoš Svárovský sa rozhodol pre solídny, nepolemický výklad so zachovaním všetkých potrebných atribútov, s precíznym budovaním tematickej a obsahovej architektúry, decentným podčiarknutím detailov a efektnou stavbou gradácií. Občas príliš pomalé tempá hrozili trocha vlažným dojmom a vecnosťou, ale Filharmonie Bohuslava Martinů, pre ktorú je Dvořák priam domovským autorom, podala veľmi zanietený, emotívne bohatý a technicky suverénny výkon s minimom chýb a obavy sa nenaplnili.

Janáčkova Glagolská mše je dielom vrcholného skladateľovho obdobia, spolu s operami Příhody lišky Bystroušky, Káťa Kabanová, Věc Makropulos, či orchestrálnou Sinfoniettou. S ňou zdieľa podobný princíp úvodu a záveru so slávnymi fanfárami so sprievodom tympanov. V naštudovaní Leoša Svárovského omša priniesla robustný a farebný zvuk Filharmonie Bohuslava Martinů, opäť so zreteľnou dávkou entuziazmu. Dirigent Janáčkovu kantátu rozozvučal s evidentným porozumením pre charakter diela v pozoruhodnom gradačnom ťahu. Najmä výrazovo až exalticky vypäté miesta boli autenticky janáčovsky surovo stručné. Zo štvorice vokálnych sólistov sa najväčšia pozornosť väčšinou upiera k exponovanému tenorovému partu. Petr Levíček ho zvládol korektne, jeho hlas napriek menšiemu objemu pôsobil primerane expresívnym dojmom, no tradične bezproblémové výšky neboli vyvážené dostatočne znelou nižšou polohou. Rozsahom i technicky menej náročnejší basový part podal, odhadujem, v hlasovej indispozícii Václav Jeřábek. Po skvelých operných hrdinkách sa Pavla Vykopalová opäť zaskvela ako autentická koncertná janáčkovská interpretka. Zaujala krásnym hrejivým timbrom svojho lahodného sopránu, dobrou artikuláciou a primeranou hlasovou nosnosťou. Tá práve trocha chýbala altistke Marii Vrbovej, hoci je pravda, že nevďačný malý part až v závere diela nedáva speváčke veľa príležitostí na rozospievanie. Povestné organové postlúdium interpretoval Pravoslav Březík v svižnom tempe, technicky i zvukovo precízne pripravené. Český filharmonický sbor Brno pod vedením zbormajstra Petra Fialu opäť potvrdil svoju povesť prvotriedneho telesa a predstavil strhujúceho Janáčka v celej výrazovej a zvukovej pestrosti. Zborový part predniesol s mimoriadnym dôrazom na slovanskú spevnosť a artikuláciu. Skvele zvládol lyrické piana, monumentálne kultivované forte i takmer orffovsky drsné pasáže.

 

Irvin Venyš i Smetanovo trio žiarili na festivale Janáček a Luhačovice

„Irvin Venyš zaujal introvertnou hĺbkou prežitku bez náznaku akejkoľvek maniery. Nádherne budoval frázy a tóny viedol v príkladnej kultivovanosti.“

„Čajkovskij rozpracoval part každého nástroja tak bohato a premyslene, že trio znie ako celý orchester a závažné dielo má obsahom i rozsahom priam symfonické rozmery.“

„Smetanovo trio sa predstavilo ako súbor, ktorý suverénne zvláda absolútne odlišné hudobné svety.“

Jubilejný 30. ročník festivalu Janáček a Luhačovice sa po úvodnom koncerte na Lázeňskom námestí presunul do obľúbeného priestoru Lázeňského divadla, v ktorom sa koná väčšina podujatí hlavného programu. Táto pôvabná divadelná budova, postavená podľa projektu architekta Františka Skopalíka, v tomto roku oslavuje 115. výročie svojho otvorenia. Príjemná komorná scéna s výbornou akustikou je neodmysliteľnou súčasťou festivalu i ďalších kultúrnych podujatí Luhačovíc.

 

Streda 12. júla 2023 patrila v Lázeňskom divadle klarinetistovi Irvinovi VenyšoviKomornej filharmónii Pardubice s dirigentom Marekom Štilcom. Program tvorili diela troch skladateľov: Wolfganga Amadea Mozarta, Ottorina Respighiho a Sylvie Bodorovej.

Mozart venoval klarinetu dôležitý priestor vo viacerých skladbách, v klarinetovom triu K498 a v kvintete K581, ktoré ilustrujú blízky vzťah skladateľa k tomuto nástroju. Ich vrúcna intimita a pôsobivá spevnosť dodnes fascinuje hudobníkov i poslucháčov. K tvorbe pre klarinet sa Mozart vrátil aj na sklonku svojho života. Mimoriadne originálnym je virtuózne „dueto“ pre mezzosoprán a klarinet v árii Sesta v opere La clemenza di Tito a najslávnejším je nepochybne Koncert pre klarinet a orchester A dur, ktorý skladateľ skomponoval pre svojho priateľa, klarinetistu a hráča na basetovom rohu Antona Stadlera. Toto dielo plné melanchólie, ľudskej hĺbky a mimoriadnej melodickej bohatosti, je pravdepodobne najpopulárnejším klarinetovým koncertom vôbec. Sólového partu sa na luhačovickom koncerte ujal Irvin Venyš, ktorý patrí k najvýraznejším hudobníkom mladej českej generácie. Je držiteľom mnohých ocenení zo svetových súťaží a festivalov a jeho široký repertoár siaha od baroka až po súčasnú hudbu. Od začiatku svojho vystúpenia Irvin Venyš zaujal introvertnou hĺbkou prežitku bez náznaku akejkoľvek maniery. Napriek tomu bola v jeho hre mimoriadna dávka temperamentu. Nádherne budoval frázy a tóny viedol v príkladnej kultivovanosti. Dôraz kládol na ich krásu, farebnosť a odtiene – to všetko podporené suverénnou technikou s priam „nekonečnou“ dychovou kapacitou.

Druhým dielom, v ktorom sa Irvyn Venyš predstavil, bol Babadag pre klarinet a sláčiky od Sylvie Bodorovej, ktorá patrí medzi najhranejšie české skladateľky súčasnosti. Babadag je virtuóznou rytmickou skladbou, v ktorej autorka spracovala balkánske tanečné inšpirácie s koreňmi v rómskej hudbe. Sólový klarinet ich obohatil aj o židovské asociácie. Irvyn Venyš, ktorého umenie bolo ďalším inšpiračným zdorojom skladby, dokonale vystihol jej temperamentnú a efektnú rovinu a nemenej úspešne podčiarkol aj nostalické a lyrické momenty.

Komorní filharmonie Pardubice sa, okrem spoľahlivého a empatického sprievodu sólistu, predstavila v orchestrálnej suite Ottorina Respighiho Staré spevy a tance a v Mozartovej symfónii č. 29 A dur z raného obdobia tvorby skladateľa. Orchester pod vedením dirigenta Mareka Štilca hral v špičkovej forme – ako teleso virtuózneho rozmeru, nádherného kompaktného zvuku a zreteľného muzikantského nasadenia.

 

Vo štvrtok 13. júla v Lázeňskom divadle vystúpilo Smetanovo Trio so skladbami Haydna, Martinů a Čajkovského. Legendárny komorný súbor, ktorého história siaha až do roku 1934, patrí aj dnes k najprestížnejším českým ansámblom. Súčasní členovia, klaviristka Jitka Čechová, huslista Jan Talich a violončelista Jan Páleníček, svetovo úspešne nadväzujú na interpretačný ideál svojich predchodcov.

Trio G dur Josepha Haydna patrí medzi najpopulárnejšie skladby svojho druhu a skladateľ do neho zakomponoval názvuky rómskej hudby. Grand Trio č. 3 C dur vzniklo počas prvého roku pobytu Bohuslava Martinů v USA a venoval ho Leopoldovi Mannesovi, skladateľovi, klaviristovi a pedagógovi. Dielo je komplikovanou a zvnútornenou kompozíciou s takmer koncertantným rázom. Jediné klavírne trio Piotra Iľjiča Čajkovského „Na pamiatku veľkého umelca“ je poctou Nikolajovi Rubinštejnovi. Skladateľ rozpracoval part každého nástroja tak bohato a premyslene, že trio znie ako celý orchester a závažné dielo má obsahom i rozsahom priam symfonické rozmery.

Smetanovo trio sa predstavilo ako súbor, ktorý suverénne zvláda absolútne odlišné hudobné svety. V Haydnovi hralo čo najživšie, s entuziazmom, technickou brilantnosťou i s netradičným prístupom k niektorým detailom, aby do popredia vystúpil skrytý vtip. Pri interpretácii Martinů interpreti akcentovali introvertný charakter skladby a akoby zdiaľky znejúce moravské inšpirácie. Vrcholom koncertu bolo Čajkovského trio, podané s neuveriteľne hlbokým ponorom do podstaty skladby, s dokonale tímovým prístupom, aký sa dá dosiahnuť iba v ansámbli, ktorý napriek trom výrazným individualitám dýcha a myslí ako jeden človek. Pre Čajkovského bol vždy dôležitejší hudobný obsah, ako inštrumentálna virtuozita a Smetanovo trio skladateľovej koncepcii dokonale porozumelo. Jeho sugestívna hra mimoriadne oslovila publikum luhačovického Lázeňského divadla, ktoré za intenzívny aplauz umelci odmenili ešte dvoma vkusnými prídavkami: Andante z Tria c moll Josefa Suka a predposlednou Dumkou Antonína Dvořáka.

Petr Nouzovský, Jan Jiraský a Collegium Marianum vo finále festivalu Janáček a Luhačovice

 

„Haydn Petra Nouzovského bol vrúcne osobný, vrstevnatý, brilantný, objavný i fascinujúco kantabilný.“

„Fundovaný výklad Jan Jiraský doplnil skladbami interpretovanými s dokonalým porozumením jedného z najväčších znalcov Janáčkovho diela.“

„Interpretácia súboru Collegium Marianum sa vyznačovala technickou vyspelosťou, expresivitou, zmyslom pre odhaľovanie skrytých detailov i vyváženosťou sólových nástrojov a ansámblu, vrátane skvelého continua.“

 

Posledné dva dni jubilejného 30. ročníku festivalu Janáček a Luhačovice sa konali v priestoroch Lázeňského divadla a kostola Svätej Rodiny. Ponúkli široký repertoárový rozptyl hudby od obdobia baroka až po 20. storočie, od notoricky známych skladieb až po vzácne rarity a od štandardnej interpretácie na súčasných nástrojoch až po historicky poučený prístup.

 

Piatok 14. júla 2023 sa v Lázeňskom divadle predstavil violončelista Petr Nouzovský a Slovak Sinfonietta s dirigentom Adamom Sedlickým. Program tvorili diela štyroch skladateľov a dramaturgia ich rozdelila na dve dvojice generačných vrstovníkov: tvorcov 18. storočia Josefa Myslivečka a Josepha Haydna a Leoša Janáčka s Gustavom Holstom, autorov prelomu 19. a 20. storočia.

Josef Mysliveček je medzi hudobníkmi a zorientovanými poslucháčmi dlhodobo známym skladateľom, no v poslednej dobe sa jeho meno dostalo do širšieho povedomia vďaka životopisnému filmu režiséra Petra Václava Il Boemo (ktorý bol uvedený v rámci sprievodného programu festivalu). Skladateľ neskorého baroka a klasicizmu bol plodným autorom opier, oratórií, symfónií a množstva sakrálnej i komornej hudby. Trojčasťová temperamentná Sinfonia D dur vychádza z neapolskej hudobnej tradície a hoci neponúka žiadne objavy, predstavuje zvrchovaný vkus a kompozičnú zručnosť. Violončelový koncert D dur Josepha Haydna je špičkovým dielom svojej doby, bohato melodickým, virtuóznym, komponovaným s neomylným zmyslom pre proporciu. Violončelista Petr Nouzovský patrí medzi kreatívnych hudobníkov, ktorí do svojej hry, okrem očakávanej virtuozity, vždy prinesú aj veľkú dávku individuality a slobodného ducha. Taký bol aj jeho Haydn – vrúcne osobný, vrstevnatý, brilantný, objavný i fascinujúco kantabilný. Slovak Sinfonietta (na Slovensku vystupujúca pod názvom Štátny komorný orchester Žilina) pod taktovkou mladého dirigenta Adama Sedlického predstavil oboch autorov s dôvernou znalosťou štýlu a napriek tomu, že súbor hrá na súčasných nástrojoch, prezentoval sa zreteľnou snahou o priblíženie sa k historicky poučenej interpretácii miernou redukciou vibrata, citlivo vedenými frázami a precízne diferencovanými skupinami nástrojov.

Šesťčasťová Suita pre sláčikový orchester je raným dielom Leoša Janáčka, komponovaná podľa barokovej štruktúry, no tým celá podobnosť so starou hudbou končí. Už v tomto sviežom orchestrálnom pokuse je možné rozpoznať talent a skladateľský potenciál svojho autora. Gustav Holst, známy najmä svojou orchestrálnou suitou Planéty, bol vzdelaným skladateľom, ktorý pracoval s folklórnymi inšpiráciami i východnými filozofiami. Jeho temperamentná Suita Svätého Pavla je efektným i pomerne novátorským dielom, založenom na tematickom materiáli z ľudovej hudby a orientálnych prvkov. Obe sláčikové kompozície predniesol orchester Slovak Sinfonietta s inštrumentálnou bravúrou, primeranými výrazovými akcentmi a zmyslom pre gradáciu. Väčšie obsadenie orchestra však v prvej i druhej polovici koncertu narážalo na akustické limity komorného priestoru Lázeňského divadla.

 

V sobotu 15. júla popoludní privítal návštevníkov festivalu v Lázeňskom divadle klavirista Jan Jiraský na príjemnom rozprávaní o hudobnom vývoji klavírneho diela Leoša Janáčka. Priblížil známe i menej známe skladby v genéze ich vzniku, tvorivej filozofii, vplyvu inšpiračných zdrojov a postavení v kontexte tvorby iných skladateľov. Fundovaný výklad klavirista doplnil skladbami Zdenčiny variace, Sonáta 1. X. 1905, Vzpomínka a ukážkou z cyklu Po zarostlém chodníčku, interpretovanými s dokonalým porozumením jedného z najväčších znalcov Janáčkovho diela.

 

Festival Janáček a Luhačovice ukončil koncert Boemo Virtuoso v ten istý deň večer v kostole Svätej Rodiny, na ktorom sa predstavil súbor starej hudby Collegium Marianum pod vedením Jany Semerádovej, hrajúci na dobových nástrojoch alebo ich kópiách. Program koncertu tvorili inštrumentálne barokové koncerty Antonia Vivaldiho, Františka Jiránka, Jana Josefa Ignáca Brentnera, Giuseppe Antonia Brescianella a Antonína Reichenauera. Mapovali hudobný život barokovej Prahy, najmä repertoár známeho orchestra Václava Humberta grófa z Morzinu. Interpretácia súboru Collegium Marianum sa vyznačovala technickou vyspelosťou, expresivitou, zmyslom pre odhaľovanie skrytých detailov i vyváženosťou sólových nástrojov (flauta Jana Semerádová, husle Lenka Torgesen, fagot Ondřej Šindelář) a ansámblu, vrátane skvelého continua. Všetky diela účinkujúci podali s obdivuhodným zmyslom pre štýl, v sústredenom a empatickom vystihnutí ich virtuózneho charakteru bez toho, že by svoju osobnú virtuozitu tlačili do popredia.

 

Festival Janáček a Luhačovice pod vedením dlhoročnej manažérky Mileny Hrbáčovej priniesol šesť vynikajúcich koncertov hlavného programu i cenné sprievodné podujatia v podobe workshopu pre deti, vychádzok, výstav a kolonádnych folklórnych koncertov, ktoré v malebnom kúpeľnom meste vytvorili jedinečnú festivalovú atmosféru.

Lázeňská kolonáda Luhačovice, o. p. s., Milena Hrbáčová, Lázeňské náměstí 436, 763 26 Luhačovice, tel.: 724 585 773, e-mail: hrbacova@lazneluhacovice.cz
Facebook | Fotky a videa na Instagramu